někde ve Francii
4.2.2007
Rožnov pod Radhoštěm
Zdravím Petře!
Dobrý rok by měl mít i dobré dny.
Né jen pár, ale spoustu. Řekl bych Vám kdybych uměl anglicky, mnohem-mnohem líp
než dnes. Nebo třeba francouzsky. Pak bych Vám i napsal... Anglicky... Francouzsky...
Jenže to bude ještě nějaký čas trvat, než se těm jazykům dostatečně dobře
naučím. Ale pracuju na tom.
Vaše kniha Rok v Provenci způsobila, že jsem se strávil
víc jak rok na jihu Francie. Na azurovém pobřeží pravidelně „zajíždím“
s četníky ze Saint tropez. A pak další měsíce na jiných místech Francie. Ve
vaší knize jsem našel veselé příběhy spojené s pořízením a rekonstrukcí vlastního
domu. Příběhy sousedů, známých, dobrého jídla i dobrého pití s tím spojené. Vámí popsané zkušenosti
se mi mohou hodit, jen co nějaký dům
koupím a budu rekonstruovat. Dokonce se mi i vybavila vzpomínka na film podle Vaší knihy. Ten jsem viděl mnohem
dřív, než jsem četl knihu, a taky dříve než vůbec vyšla česky.
Musel jsem si najít Luberon a Menerbes. Místa, která jsem neznal, a díky
Vašim krásným zážitkum navštívil. Škoda jen, že se prý stala „poutním místem“
vašich krajanů a tak jste „prchl“ a jako a trakce tam je již jen muzeum
vývrtek.
Jsem velkým cestovatelem, sic pasivním
cestovalem. Díky tomu, že jsme v prvním ročníku vyšší odborné školy
informačních služeb měli předmět psychologie a díky tomu, že jsem levně v prodejně
Levných knih koupil knihu Úvod do geopsychologie. V knize jsou
kategorie cestovatelů. Za památkami, za zážitky, za bronzem... A docela mě
ukldnila, když jsem se v ní dočetl, že existuje i kategorie virtuálních
cestovatelů. Říká se tomu cestovat „jen prstem po mapě“, a používá se ho spíše
v hnalivm spojení „že na to cestování zkrátka člověk nemá dostatek peněz“.
Ale v době knih plných barevných forotgrafií, v době dokumentárních
filmů na videokazetách a videodiscích o krajinách a koutech celého světa, a
hlavně v době Internetu s lehce dostupnými obrázky snad kteréhokoliv místa
zeměkoule a to i právě v tomto okamžiku, mi to takříkajích „hraje do
karet“.
Nejsem přítelem potulování se rozvalinami
na historických místech nebo na naprosto nudným „opékáním se“ pod pražícím
sluncem na plážich někde moří a oceánů. Kam bych se dostal stejně jen jednou za
rok, možná na týden a ještě po celoročním omezování výdajů. A to ještě v neustálé
ostražitosti a stresu, zda cestovka, které jsme dali důvěru a zaplatili
dovolenou nezkrachuje. Anebo zda známy, který se uvolil nás svéztk moři, za
volantem neusne a my nezkončíme havárií někde v příkopě. A za ten týden se
nedá poznat navštívená krajina. Ani jídlo, ani pití, ani lidi. Ech!
Cestuju rád knihami. K takovým
cestám není třeba pas ani vízum. Ani valně peněz. Stačí číst a pro vetší
přehled si pořídit mapu nebo tištěného průvodce. Kdo zná mapu, ten ví co je to svět.
Díky době a Internetu je přístup k mapám snadný a pohodlný. Je jich tam spousta.
Vaší knihou Rok v Provenci začal můj rok
s Provencí.
A tak jsem se dostal i k Alphonse
Daudetovi a jeho Povídkám z mého mlýna a dobrodružnému bardovi Tartarínovi. Marcelu
Pagnolovi s Otcovou slávou, Matčiným zámkem a Jak
mu v mládi voněl tymián. Hledal jsem další knihy o potulkách Provencí
a byl to náš Miroslav Horníček Jak hledal
slunce a psal Listy z Provence.
Vaše návraty Znovu provence, Navždy provence a v minulém roce zfilmovaný
Dobrý ročník.
Vaše Francouzské hodokvasy mě přivedly
i ke kulinářským zážitkům. Už vím co je to „pomalé jídlo“! A že chceme-li
přežít při ochutnávce vín, tak musíme vyplivovat. Že lásku na první přičichnutí
nemají na svědomí feromony, ale že obě lásky procházejí žaludkem. Odtud už je myslím
jen kousek k pokusům s kuchařením.
A takové hodokvasy mě odvedla i
do jiných koutů Francie. Jako je třeba burgunsko. Američanu Jeffreyi Greenovi,
kterému se tam zalíbilo tak moc, že své zážitky s opravou domu, podobně jako
Vy, zvěčnil ve své knize Francouzský sen.
A Dobrý člověk ještě žije, Romaina
Rollanda žije taky v burgundsku. Colas Breugnon nešetří vínem a veselím. Ani
životními moudry: Trčíli člověk po celý
život doma, vynahrazuje si to duch a probíhá se tím volněji po pláních snu a
v houštích vzpomínky.
Hmmm... Zvonokosy
Gabriela Chevalliera nás (mě vždy) pokosí svým humorem. A spotřebou vína...
A Zelňačku!
Ale tu francouzskou! Od René Falleta. Znám ji
hlavně z filmového podoby s Louisem de Funése,
a kterou máme už i česky zinscenovanou s Josefem Somrem a Janem
Skopečkem. Ale kniha je kniha a s ilustracemi Vladimíra Renčína je naprosto skvělá!
A Joanne Harrisová si místa děje svých
knih umístila zase do Francie. Slaná vůně
přílivu se odehráva okolo Bordeaux. Jaký další skvělý to vinný kraj. A
její Čokoláda by se klidně mohla odehrávat někde v
Bordeaux nebo Marseille. Četl jsem i volné pokračování Čokolády nazvané Ostružinové víno, které mě inspirovalo
k výrobě i vlastního rybízového a trnkového vína. A věru, to byl můj dobrý
ročník 2003! A jak jinak se dovědět co si vína povídají. Tam ve sklepě...
A mušketyrů kraj gaskoňsko. Tam
jsem už taky byl pane Mayle. Vaše krajanka Celie Brayfieldová v kniže Tajemná Francie si zkusila prožít rok
v jihozápadní Francii. Její popis jak nakládájí v tom kaji s
vypasenými vepříky, mi silně připomíná způsob zavedený i v našich krajích.
S američanem Tomem Stonem
jsem ztrávil jen jedno Léto v řecké
taverně (The Summer of my Greek
Tavérna). Ale ty zapečené špagety s vařeným kuřecím se mu povedly.
Nikdy bych netušil, že se kuře dá s níst i se skořicí.
A s Marlenou de Blasi teď zrovna
trávím Tisíc dnů v Benátkách a když
to sní vydržím, tak ještě Tisíc dnů
v Toskánsku. Takže příští kulinářska a veselopříhodná cesta vede do
Itálie. Do Toskánska! Takže třeba se
přidám zažít Toskánské dobrodružství aneb
o jídle, životě a fernetu (Cooking with Fernet Branca) Jamese
Hamilton-Petersona.
Čtvero ročních období v
Basilicatě již jasně napovídá, že to bude další ROK ztráveny někde
s někým. Bude to zase Itálie, ale tentokrát to bude v „klenbě chodidla“
tohoto poloostrova.
A takhle cestuju a pobývám. Dál
a dál. S dalšími knihami a dalšími autory. Ale do Francie, a do Provence,
tam kde všechna má virtuální cestování začala se vracím rád. Třeba vařením
podle knihy Recepty a
menu Michela Montignaca – Provensálské recepty, kterou jsem dostal loni k narozenínám.
Tak tohle bych Vám napsal milý
pane Mayle, kdybych uměl trochu víc anglicky.
S pozdravem
O
zážitcích napíšu jen co to půjde
student D2, VOŠIS