Tisíc dnů v Toskánsku - Marlena de Blasi
(A Thousand Days in Tuscany)

  

 



další její knihy, zatím česky nevyšly :-(
   

UKÁZKA: Ta božská krása, která se má jíst, jsou květy cukin Když někomu kručí v břiše a jejich vůně ho zalechtá do nosu, roztřese se vzrušením. Tyto krásky zpěněné žárem se vrší na bílém plátýnku do hromad. Zlato nahých květů prosvítá pochvou popraskané pleti. Pleť jako benátské sklo, napadá mi. Ale kde že je konec Benátkám! Teď bydlíme v Toskánsku. Od dnešního rána žijeme v Toskánsku. Říkám si to s veselou nenuceností, jako by to byla úplně všední věc. Včera Benátky, dneska San Casciano dei Bagni. A šest hodin po příjezdu už stojím v kuchyni místní hospůdky – v malinké kuchyňce plné páry – a pozoruju, jak dvě kuchařky v bílých čepicích a modrých halenách připravují jídlo na vesnickou oslavu. Ty přenádherné krásky, které právě chystají, jsou květy cukin, sametové a baculaté a téměř stejně velké jako květy lilií. A svižný taneček před smažením obsahuje totožné figury: bleskově protáhni květ téměř tekutým těstíčkem, oklepej přebytečné těstíčko do mísy, vlož květ s něhou do široké nízké pánve s horkem rozechvělým olejem. Pak další květ a ještě jeden. Do každé ze čtyř pánví po dvanácti. Květy jsou lehounké jako obláčky a jen co se na jedné straně usmaží kůrčička, vznášejí se a rotují na oleji jako špunt na vodě, dokud za nimi nevyrazí sběračka a nepoloží je na tlustý hnědý papír. Potom je na papíře jako na popruhu přenesou na podnos vyložený plátýnkem. Jedna z kuchařek nalévá do láhví z červeného skla teplou vodu osolenou mořskou solí. Nasadí na láhev kovový rozstřikovač a zdálky postřikuje zlaté květy slanou vodou. Rozžhavená pokožka zasyčí, květy vydávají opojnou vůni, která se prožene místností a vyběhne ven do vlahého červnového vánku. Tohle jídlo se trhá kuchařce zpod rukou a podává se jako předkrm před večeří, a tak když je první stovka hotová, kuchařka, které říkají Bice, mi vrazí podnos do ruky a, aniž odtrhne oči od pánve, zavelí: „Vai, jdi.“ Povel od jedné kuchařky druhé, od jedné kolegyně druhé, vyslovený tak samozřejmě, jako bychom pracovaly společně už léta. Ale dnes večer tu nejsem za kuchařku. Jsem tu spíš za hosta – či snad hostitelku? Vlastně mi zcela uniklo, jak k této oslavě došlo, ale na druhé straně z ní mám velkou radost. Šťastná a ulepená po dopolední jízdě, po odpolední práci, jsem stejně slaná jako květy, které nabízím lidem, a ti si je bez okolků berou. Vzájemně se na sebe usmívají a poplácávají mě po ramenou – grazie, bella, díky, krásná paní, – se stejnou srdečností, jako bych jim nabízela horké a křupavé květy celý život. Líbí se mi to. Jednu chvíli mě napadá, abych s košíkem utekla do nějakého temného zákoutí na náměstí a někde mezi stíny se s očima přivřenýma a téměř až do ztráty vědomí nacpala květy sama. Ale nemám štěstí. Ti, kteří se nemohou dočkat, až k nim dorazím, mi přibíhají naproti a za popíjení vína a nezávazného klevetění si berou květ po květu. Lidé se kolem mě slétají jako havrani, dokud nezbude jenom pár drobečků, křupavých a teploučkých, jež vymetám prsty a vysávám z nich šťávu. Zamířím k okraji skupinky, která vzdává chválu sedlákovi, z jehož políčka dnešní krásky přišly. Zítra jich prý bude ještě víc, a tak kdyby měl někdo zájem, nechá jich v sedm hromadu u Sergia. Takže s nádivkou nebo bez ní? S nádivkou z mozzarelly a slaných ančoviček, s nádivkou z průsvitného plátku ricotty, z čerstvé ricotty a několika lístků bazalky, zředit těstíčko pivem či vínem, přidat nebo nepřidat olivový olej? A otázka života a smrti – smažit květy na arašídovém oleji nebo na olivovém extravergine? Pohlcená zmíněnou problematikou neslyším, jak mě z druhé strany nevelkého náměstí někdo volá jménem. „Chou-Chou,“ haleká Bice a podupává podrážděně levou nohou ve dveřích vinárny s dalším plným tácem v natažených rukou. Tentokrát proklouznu davem mnohem mrštněji a žhnoucí květiny rozdám v rekordním čase. I když jsem se s většinou místních lidí nikdy předtím nesetkala, natož abych jim byla představena, všichni, jak se zdá, vědí, že jsme se právě s Fernandem přestěhovali do stavení Lucciových pod kopcem. Tato zpravodajská služba je pouhou první vlaštovkou vesnického tamtamového systému, aktivovaného bezpochyby skupinkou starousedlíků, kteří se předtím sešli před naším domem, aby nás ve vesnici přivítali. Jedna věc vedla ke druhé, ale přesto mi unikl moment, kdy děkovný přípitek přerostl ve večírek, i důvod, proč tak pevně svírám prázdný podnos v náručí. 11.8.2005